Historie Státní opery Praha

Státní opera Praha sídlí v budově, která byla 5. 1. 1888 otevřena Wagnerovou operou Mistři pěvci norimberští jako pražská německá scéna. Pražští Němci hráli v 19. století ve Stavovském divadle střídavě s českým souborem. Touha po vlastním divadle vedla v roce 1883 k jednáním o vybudování nové divadelní budovy pro Německý divadelní spolek. V průběhu tří let vznikl stavební plán, který byl předán vídeňskému ateliéru Fellner a Helmer. Na projektu se podílel autor vídeňského Burgtheatru Karl Hasenauer, na stavbě pak také pražský architekt Alfons Wertmüller. Finanční prostředky pocházely ze soukromých sbírek. Svým prostorným hledištěm stejně jako svou neorokokovou výzdobou patří tato divadelní budova k nejkrásnějším v Evropě. Prvním ředitelem Nového německého divadla se stal Angelo Neumann, který pro divadlo získal významné umělce a brzy pozvedl nové divadlo na vysokou uměleckou úroveň mezinárodního významu. Pracovali zde např. dirigenti Carl Muck, Franz Schalk a Leo Blech, ze známých pěvců pak jmenujme alespoň altistku V. Nigrini nebo tenoristu A. Wallnhöfera.

Po Neumannově smrti v roce 1910 se stal v letech 1911–1927 šéfem opery Alexander Zemlinsky, velký dirigent a skladatel, který obohatil pražský kulturní život nedosažitelnými interpretacemi Mozartových děl a významnými inscenacemi děl E. Křenka, P. Hindemitha, E. W. Korngolda, F. Schrekera, i svých vlastních. Také za jeho éry zde působili prvotřídní umělci jako např. M. Müller, M. Hussa, F. Schorr, L. Slezak, R. Tauber, L. Lehmann a další. Za jeho následovníka Georga Szélla byli také uváděni současní autoři. Divadlo mělo obdivuhodně široký repertoár, zahrnující i díla pražských německých skladatelů (F. Finke, T. Veidl, H. Krása). Vždy mělo k dispozici vynikající pěvce (R. Pauly, R. Stevens, K. Baum, H. Hotter a d.). Naposledy se v divadle hrálo 25. 9. 1938, kdy Divadelní spolek vypověděl všechny smlouvy a prodal divadelní budovu československému státu. V průběhu okupace nemělo divadlo pod názvem Německá opera Praha žádný pravidelný provoz, hostovaly zde pouze příležitostně některé německé soubory.

Mezi výjimečné umělecké osobnosti, které zde vystupovaly, patřili dirigenti Gustav Mahler, Richard Strauss, Felix Mottl, Arthur Nikisch a Felix Weingartner a sólisté Anna Bahr-Mildenburg, Berta Lauterer-Foerster, Maria Jeritza, Nellie Melba, Karl Burian, Enrico Caruso, Benjamino Gigli, Jan Kiepura, Richard Kubla a Tino Pattiera. Po osvobození byla budova dána k dispozici nově ustavenému Divadlu 5. května, v roce 1948 byla však připojena k Národnímu divadlu jako jeho součást (od listopadu 1949 s názvem Smetanovo divadlo). Teprve v roce 1992 nabylo divadlo zpátky svou samostatnost jakožto Státní opera Praha. Od té doby navazuje na významné tradice Nového německého divadla a to nejen prostorem, v němž hraje, ale především dramaturgií a vybudováním vlastního dokumentačního centra, které chce zachytit činnost NDT, protože archiv tohoto divadla je bohužel nenávratně ztracen.

Prvním plodem tohoto úsilí se stala publikace Státní opera Praha – Historie divadla v obrazech a datech, která na 600 stranách a téměř 1300 ilustracích zachycuje výhradně operní dění v rozmezí let 1888 – 2003. Šest let po vydání první knižní obrazové operní historie svého domu nabízí Státní opera Praha od června 2010 novinku obdobného charakteru, zaměřenou tentokrát výhradně na operetu a balet v letech 1888–2008. Jedná se opět o reprezentativní velkoformátovou publikaci, obsahující na 776 stranách na 1400 ilustrací.

Říjen 2010