Benjamin Britten: Smrt v Benátkách

O novele Thomase Manna (1875–1955) Smrt v Benátkách uvažoval Britten jako o potenciální předloze pro operu řadu let. Spisovatelova syna Golo Manna znal z USA, kde žil v prvních letech 2. světové války, a snadno získal jeho souhlas. V září 1970 požádal o libreto Myfanwy Piperovou (1911–1997), s níž spolupracoval již na operách Utahování šroubu (The Turn of the Screw) a Owen Winsgrave. (Děj novely asi každý zná také díky slavnému filmu Luchina Viscontiho z roku 1971 s Dirkem Bogardem v hlavní roli.) Svou poslední operu psal Britten v době, kdy čelil silnému fyzickému i psychickému vypětí: věděl o nezbytnosti vážné srdeční operace, ale odkládal ji, než operu dokončí. Do díla vtělil jakýsi souhrn svého celoživotního tvůrčího úsilí. Nejspíš se silně ztotožňoval s hlavním hrdinou opery, spisovatelem Gustavem von Aschenbachem, který si uvědomuje, že ho opouštějí síly a snaží se najít inspiraci v cestě do Benátek. Tam se zamiluje do mladičkého Poláka Tadzia, nicméně ani mladíka, ani jeho příbuzné a přátele neosloví. Absenci jejich kontaktu vyřešil Britten řešil tím, že tyto postavy obsadil do nezpěvních rolí, jako tanečníky s doprovodem třpytivých zvuků melodických bicích nástrojů připomínajících hudbu indonéských gamelanů, čímž zvýraznil nedosažitelnost Tadzia a jeho okolí. Roli Aschenbacha psal Britten pro svého přítele, tenoristu Petera Pearse, jemuž operu dedikoval. Premiéra se uskutečnila na scéně Snape Maltings u anglického města Aldeburghu 16. 6. 1973 se sirem Peterem Pearsem v titulní roli. Režii měl Colin Graham, choreografii Frederick Ashton, dirigoval Steuart Bedford. Ačkoliv je hudba Smrti v Benátkách celkově uměřená a úsporná, dílo jako celek navozuje velice výraznou atmosféru rozpomínání a tvoří vrchol Brittenovy dráhy operního skladatele.

Státní opera Praha uvádí Smrt v Benátkách v koprodukci s festivalem v Aldeburghu, kde byla inscenace uvedena 8. a 11. 6. 2007, s festivalem v Bregenzi (18., 22., 29. 7., 4., 5. 8. 2007) a s Opérou de Lyon (květen 2009). Japonský režisér žijící v Paříži Yoshi Oida, tvůrce se zázemím v oblasti tradičního japonského divadla kjógen, vdechl inscenaci podobu vyznačující se hypnotizující strohostí a fascinujícím propojením mezi západem a východem. Velký podíl na úspěchu inscenace v Anglii a Německu měla i střídmá nadčasová scénografie Toma Schenka, edwardovskou dobu evokující kostýmy Richarda Hudsona a choreografie Daniely Kurz.

Nad českou premiérou opery Benjamina Brittena Smrt v Benátkách převzala záštitu velvyslankyně Velké Británie a Severního Irska v České republice Linda Duffield.

Nad českou premiérou opery Benjamina Brittena Smrt v Benátkách převzal záštitu velvyslanec Spolkové republiky Německo v České republice Helmut Elfenkämper.

Premiéra: 26. 2. 2009

Hilary Griffiths o Smrti v Benátkách

Mé první vzpomínky na Benjamina Brittena jsou spojené s dobou, kdy jsem byl sboristou v cambridgeské King’s College. Pořizovali jsme tehdy nahrávku Bachových Janových pašijí a part Evangelisty zpíval Peter Pears. Vzhledem k Brittenovu vztahu k Pearsovi (a také k potěšení, jež mu působil pobyt ve společnosti mladíků) nebyla jeho přítomnost nijak překvapivá, my jsme ho ovšem znali jen jako nejslavnějšího britského skladatele té doby. Tenkrát se už říkalo, že Pearsův hlas je „za zenitem“, když si ovšem tuhle nahrávku poslechnu dnes, připadá mi jeho umělecký výraz i to, jak svůj hlas ovládal, naprosto velkolepé. Když jsem pak vyrůstal, byla mi Brittenova hudba neustále nablízku   v Cambridgi to byla jeho chrámová tvorba, později pak díla vhodná pro školní praxi (Prostá symfonie, Svatý Mikuláš, Průvodce mladého člověka orchestrem), a ještě později přišla setkání s jeho Válečným rekviem a s operami. Dopad Petera Grimese na hudební život Velké Británie je nedocenitelný. Najednou tu byl skladatel, který stál na samém vrcholu světové tvorby, a toto vědomí dodávalo dalším britským skladatelům sebedůvěru potřebnou ke svobodnému tvůrčímu vyjádření nespoutanému formálními požadavky či očekáváními spojovanými s provinciálním pojetím „anglickosti,“ jež brzdilo rozlet řady tvůrců meziválečného období.

Mou jedinou předchozí zkušeností s dirigováním Brittena v Praze bylo překrásné provedení Válečného rekviem v Rudolfinu v roce 1995, se Symfonickým orchestrem FOK a s Řezenskou filharmonií. Nedávno jsem ovšem v německém Wuppertalu řídil představení Petera Grimese s účastí dvou pěvců, kteří jsou v Praze dobře známí   Jana Vacíka a Maidy Hundelingové. Jinak jsem dirigoval několik dalších jeho oper a řadu symfonických děl (z nichž mám obzvlášť rád Sinfonii da Requiem). Tato inscenace Smrti v Benátkách však bude premiérou i pro mě. Steuart Bedford, který řídil její světovou premiéru v roce 1975, jelikož Britten už byl tenkrát těžce nemocný, mi o tomto prvním provedení hodně vyprávěl, zejména o tehdejších diskusích nad výstavbou díla. Britten původně chtěl tuto operu provádět bez přestávky, posléze však usoudil, že by to pro Pearse v roli Aschenbacha znamenalo příliš velké vypětí.

Brittenovi byla tahle opera velice blízká   prohlásil dokonce, že bezezbytku vyjadřuje jeho vlastní i Pearsovo usilování   a v mnoha směrech představuje jakousi konečnou bilanci jeho celoživotní tvorby. Pro mě osobně je jedním z nejvýstižnějších momentů obsažen v úvodu k druhému dějství. Veškerá snaha o rozvíjení nějakého hudebního tématu je tu pokaždé přetržena vpádem „milostného motivu“, sestupné velké tercie, zde v pizzicatu smyčců. Tato velká tercie prochází celou operou jako červená nit a prozařuje i barví partituru, jež je jinak plná temných tónů a harmonií, jako doklad Brittenovy pevné víry ve všeobjímající sílu lásky ve všech jejích podobách a její nadřazenost veškerým dalším principům. Z ostatních témat dominujících partituře opery je třeba uvést téma „Serenissimy,“ jež zazní poprvé na palubě lodi ve druhém výstupu a které je posléze včleněno do několika scén v gondole, a také téma „Tadziovo“, vyrůstající ze základu už zmíněných velkých tercií.

Po hudební stránce jsou pro partituru příznačné průběžné přesahy faktur, což vynikne zejména ve scéně v chrámu s opakovanými ozvěnami hlasů zpěváků, ale i v předehře s efekty zvuku zvonů svatého Marka a komentářů žesťové sekce připomínajících Gabrielliho, jež také jako by vycházely z nitra katedrály. Setkáme se s tím i v „gamelanové“ hudbě bicích nástrojů nezřídka doprovázející výstupy Tadzia, která Brittena zajímala od jeho cesty na Bali a do Japonska v roce 1956. Nesmíme také zapomenout na to, že Britten byl zdatný klavírista. Ve Smrti v Benátkách přidělil klavíru velice důležitou roli doprovodu recitativů, v nichž Aschenbach přemítá o svých pocitech a analyzuje své myšlenkové pochody. Kromě toho klavír tvoří spolu s bicími součást zmíněných gamelanů, ale také podporuje smyčce a dechy, jimž přidává na zvučnosti, a dokonce přispívá i hlubokými zvonovými tóny v nejkrajnější poloze. Jinak Britten pracuje s běžným orchestrem, s jedinou výjimkou, jíž jsou právě perkuse. U nich požaduje šest hráčů a asi 37 různých nástrojů!

Je dobře známo, že během dirigování světové premiéry své opery Utahování šroubu v Benátkách Brittena silně přitahoval pozdější slavný herec David Hemmings, který tu jako chlapec zpíval part Milese. Tento zážitek dal nepochybně základ Brittenovu líčení Aschenbachova vztahu k Tadziovi, přičemž je stejně nesporné, že jeho vlastní vztah vůči Hemmingsovi byl čistě platonický; Britten nebyl pedofilní a jeho opera Smrt v Benátkách není o pedofilii. I homosexuality se dotýká pouze okrajově   daleko výrazněji traktuje úlohu umělce ve společnosti, povahu tvůrčí osobnosti a umělecké tvorby, a dichotomii mezi citovou a rozumovou složkou lidství. Jeví se jako velice příhodné, můžeme-li právě toto dílo pokládat za jakýsi krystalický souhrn jeho předchozí tvorby, v němž se vyhýbá orchestrální extravaganci příznačné pro některé z jeho dřívějších oper, a vytváří dílo, jež je přímočaré, svým laděním takřka až strohé, aby jeho prostřednictvím vyjádřil své závěrečné velkolepé poselství z operní scény.